Udávejme tóny a odstín našeho života

8. ledna 2014 v 21:24
Všichni jsme barevná kombinace s jiným rytmem. Každý jsme jiný a jedinečný. Barvy a tóny udáváme svými činy a jsou zastíněny minulostí, ať už špatnou nebo dobrou. V hlavě máme roj myšlenek nebo jen tak prázdno. V srdcích máme smutek nebo radost. Na očích dáváme znát své rozpoložení, protože ústa neříkají všechno. Když se smějeme, neznamená to, že naše oči se smějí s námi.
Ráda bych vás seznámila s obrázkem, který jsem dostala kdysi.. předkdysi dávno. Doteď mám pocit, že na tom papíře ulpívají prsty daného malíře. A možná, že tam jsou i stopy tužky, kterou měla na prstech tehdy. Kolem postavičky little girl v růžové jsou rýhy tužky, která byla vygumovaná. A tyhle chyby mi ukazují nejvíce jak vypadá život. Je to smíšenina různých chyb, kterých se neustále dopouštíme. A možná, že kdyby se tehdy nedopustila chyby ona nebo její rodiče, dnes by mi psala na facebooku o tom, jak to jde v režisérské branži. Nebo by byla malířka. Možná by se usmívala na pódiu ve světle reflektorů. A nebo by měnila své emoce před kamerou. Mezitím by určitě psala svou fantasy knihu, smála se a vztekala. Určitě i trochu ještě kreslila.
Ta dívka, kterou mi tehdy podala s rukou umazanou od tužky má hnědé, dlouhé vlasy. Oči ukazují závislost oné malířky na manga, má malý nos a i rty. Možná, aby ještě víc vynikly obrovské kulaté oči. Ve vlasech jí trůní růžová květina, která dokonale ladí s šaty. Jsou bílo - růžové. A tam v pravém rohu stojí už navždy věnování. Člověku, který řekl, že se mu obrázek líbil, i když malířka sama o něm řekla, že se jí nepovedl.
"Pro Nikkol, Simone Byaearuis." S velkým kroužkem nad i.
Možná, že sliby, které jsme si daly, se nikdy neměly splnit. A nebo prostě musím žít dva životy? Občas mám ten pocit.. Jakobych nebyla jen já. Je to tíživé a zároveň.. Jako součást. Když předchozí noc brečím, další den jsem ten nejvíc pozitivní člověk na tomhle světě, směju se jako nikdy a v mnoha ohledech si připadám jako ona. Nic si nenamlouvám. Možná, že jsem takhle měla vyrůst. Ale myslím, že bez té události bych taková jaká jsem, nebyla. Nejspíš bych nenosila černou, neposlouchala smutné písničky, nebála se toho o koho dalšího přijdu... Především bych však neměla pocit, že smrt nám všem dýchá na záda. Slyšíte v tom tu ironii?
Přála bych si, aby taky dostala tu šanci jako my. Protože to, že žijeme je jedna velká šance.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lacrima Horse Lacrima Horse | Web | 16. července 2014 v 20:45 | Reagovat

moc hezky napsaný :) určitě tam někde ze zhora na tebe kouká a je pyšná na to kdo seš a že na ní vzpomínáš...někdy lidé v nás zanechají stopy,změní nás a my díky nim jsme takový jaký jsme..i když oni už s námi dávno nejsou a nemáme tak šanci jim za to poděkovat...:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama